Za tajemstvím hudebimprovizace a kompozice I.

27.03.2020

Autoři: prof. Ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D. a MgA. Sára Medková 

Naše povídání jsme rozdělili na tři témata, u kterých doufáme, že by vás mohla oslovit. I když jsou naší cílovou skupinou nejspíš studenti hudebních oborů konzervatoří a akademií, mohla by témata zarezonovat i u hudebních pedagogů a zájemců o hudbu, improvizaci a skládání jakéhokoliv věku a vhledu.

Vybrali jsme si tři témata se společným titulem Za tajemstvími hudební improvizace a kompozice. V dnešním dílu bychom se chtěli zabývat soudobou hudbou z pohledu všech tří aktérů - skladatele, interpreta a posluchače. 

Vybranými tématy jsou:

  • Jak porozumět současné hudbě z pohledu interpreta i posluchače?

  • Hudební improvizace a proč se jí zabývat?
  • Lze se improvizaci a komponování naučit?

Jak porozumět současné hudbě z pohledu interpreta i posluchače

O soudobé hudbě se říká, že je příliš těžká, komplikovaná, nesrozumitelná, nelahodící smyslům. Je tomu tak skutečně?

Většina lidí poslouchá hudbu (ale vnímá tak jakékoliv umění) tzv. komparativním způsobem - při poslechu ihned porovnává to, co slyší, s tím, co má uloženo v hloubce paměti - ve svém paradigmatu.

Pokud jim to "rezonuje", pak je to pro ně v pohodě, pokud ne, pak mají problém a většinou se ztratí a přestanou poslouchat. A to je právě případ soudobé hudby - nejen té současné, ale soudobé v jakémkoliv historickém období. Ne nadarmo na Berliozově premiéře Fantastické létala rajčata a prý i mrtvé kočky.

Současné umění je nutné pozorovat a poslouchat aktivně. Hledat a odhalovat, dílo spíš zkoumat, než ho jen nechat na sebe působit, byť i tento aspekt by měl nějak fungovat.

Jde o to, že neprojdete kolem čistě bílého obrazu s jednou černou tečkou v rohu s tím, že to byste namalovali taky, ale třeba se zastavíte s otázkou proč?, co tím chtěl malíř říci? Jak se dílo jmenuje a jak to eventuálně s tím, co vidíte, souvisí... A nutno přiznat, že lidí, kteří jsou ochotni investovat toto úsilí do konzumování umění (fuj, to je hnusné slovo), činnosti, kterou považují za odpočinkovou, není mnoho. I proto současnou hudbu poslouchá jen malý zlomeček populace. Ale vývoj umění, experiment, zkoumání možností tvorby, interpretace i percepce lidí musí jít dál. Kdyby tomu tak nebylo v historii umění, díla světového dědictví by nikdy nevznikla.

Co je na soudobém umění atraktivní? Určitě odklon od určitosti k neurčitosti, od jasně odhalitelného k zahalenému, něčemu, co je třeba zkoumat a objevovat. Máte-li na obraze husopasku s husami a dědinkou s rybníkem v povzdálí, posuzujete v jasně dané situaci kvalitu malby, kompozici, perspektivu a co já vím co ještě, ale je to prostě husopaska, rybník a dědinka. Ale zkuste namalovat husopasce řvoucí lví hlavu - a rázem bude vše jinak. Vstupuje najednou prvek tajemna, divnosti, zneurčitění původní situace. Začnete se zajímat proč... a to je první krok k aktivnímu přístupu.

Ale vraťme se k hudbě. Jak vlastně posloucháme? Asi nejprve po výrazech - větších celcích jednoho dominantního charakteru (ambientní, klidný, divoký, dynamický, statický, motorický, rytmický, tembrální, melodický, harmonický,...). Důležité je, jestli nás dílo hned na počátku vtáhne - "přinutí" nás soustředit se na jeho další průběh. Pak máme možnost hledat souvislosti, odhalovat vnitřní stavbu a kombinování výrazů, sémantické prvky, vztah mezi mimohudebním světem, inspiračními zdroji (pokud se nám s nimi autor nějak svěří - třeba v názvu díla) a hudebními prostředky, kterými jej vyjadřuje. Prostě poslouchat aktivně.

Pojďme zpátky k původní otázce, jaká že je soudobá hudba z pohledu skladatele, je nutné si uvědomit, že v každém historickém období byla hudební kompozice podřízena dobovým předpisům - hlavně formální schémata, harmonický vývoj, pravidla pro vedení hlasů... Když to přeženu, tak do romantismu stačilo najít úžasné téma a systémem Jáchyme, hoď to do stroje zvolili nějaké formální schéma - třeba sonátovou formu a hned jste věděli, že je třeba mít nejlépe témata dvě, ta exponovat, aby si je posluchač zapamatoval, přidat nějaké přechody a mezivěty a vrhnout se do provedení a následné reprízy. Harmonický průběh byl rovněž víceméně dán, a co se materiálu týče, pak v nějaké stupnici již bylo původní téma. Vedení hlasů mělo svá tabu a tak bychom mohli pokračovat dál. Samozřejmě - opakuji znovu, že silně zjednodušuji, a u těch skladatelů, kteří vývoj posouvali kupředu, byla spousta věcí na svoji dobu nových, inovativních. Současná hudba žádná takováto pravidla nemá. Nicméně faktem zůstává, že bylo možné (ba i nutné) tyto restrikce respektovat. Soudobý skladatel žádné takovéto kadluby nemá, vládne zdánlivě neomezenou svobodou tvoření. Ale to je vemi šálivá představa. Ano, má k dispozici celou otevřenou banku od pravěku po současnost. Může volně přebírat, citovat, transferovat a transformovat, recyklovat nebo vymýšlet věci na zelené louce. Ale vše si musí postavit sám - od makrostruktury díla až po tónový materiál. A nemá-li být dílo bezbřehé, sám si musí postavit i vlastní mantinely. A to je velmi těžký úkol. Výše zmíněná individualizace však vůbec neznamená, že by se ve 20. století neobjevily různé proudy a trendy. Právě naopak. Bylo jich za jedno století více, než za celou historii umění. Ostatně za celou tu dobu platilo, že něco v dané době je dáno, ale že jsou zde jedinci, kteří to něco radostně porušují a ukazují možnosti jiného vnímání a vyjadřování. A často právě oni byli hybnou silou vývoje umění. Zkusím si vzpomenut na pár jmen těchto outsiderů - míněno v těch nejlepších souvislostech - Hieronymus Bosch, Leonardo da Vinci, Gesualdo da Venosa, Erik Satie, Charles Ives, John Cage, Harry Partch, Antonio Gaudí, Luis Buňuel.

Pro současného skladatele je prostě lákavé testovat hranice, posouvat limity všech možných parametrů. Věříme, že se tím umění dále obohacuje, byť by se mohlo zdát, že v současné multipluralitě už bylo úplně všechno. Nicméně ona či on žije v 21. století a musí pohlížet na svět a vyjadřovat se k němu z této pozice. V opačném případě, tj. kdybychom nyní pohlíželi na svět očima skladatele historické hudby a pokoušeli se napsat lepší fugu než pan Bach, asi bychom se pasovali do role hobbisty, asi tak jako když si lepíte modely lodí. Je to úžasné "umění" to udělat, ale umění to není...

A jaká je soudobá hudba z pohledu interpreta? Dobrodružství při nácviku skladby - absence možnosti porovnání či inspirace provedením skladby respektovanými světovými interprety, ale zase možnost konzultace s autorem samotným, daleko širší pole (ale i zodpovědnost) při dotváření díla v závislosti na jeho fixaci zápisem - od striktního notového zápisu přes vstup různých aleatorik až po dílo jako koncept nebo dílo s výrazným vstupem improvizace interpreta nebo dokonce nutnost "dokomponování" díla interpretem - např. u grafických partitur. Interpret objevuje nové zvukové možnosti nástroje, musí se popasovat s extrémními případy skladeb tak složitých, že jsou prakticky nehratelné Brian Ferneyhough, ale i se skladbami mimořádně jednoduchými - pár notami bez tempa a dynamiky Howard Skempton - a je těžké říci, která z těchto dvou situací je obtížnější.

Zodpovědnost interpreta je ale větší - přináší na světlo světa nové dílo, které nikdo nezná a to je posuzováno v kontextu jeho interpretace a je známo, že objeví-li se méně kvalitní nahrávka díla historické hudby, řekne se, že interpret skladbu nezvládl, objeví-li se méně kvalitní nahrávka soudobého díla, řekne se, že skladba je špatná.

Je zřejmé, že v daném časovém rozsahu jsme zmínili jen několik z mnoha aspektů, s nimiž se tvůrci, interpreti i posluchači soudobé hudby střetávají. Na některé další nepochybně narazíme v dalším pokračování našeho povídání.