PŘEDCHŮDCI KLARINETU

09.04.2020

Autor: doc. MgA. Vít Spilka                                                                                                                

Dílo: VÝVOJ KLARINETU A JEHO PŘEDCHŮDCŮ DO POČÁTKU 19. STOLETÍ 

Ještě než se budu zabývat samotným vznikem a konstrukčním vývojem klarinetu, rád bych se stručně zmínil o jeho předchůdcích. Klarinet svou konstrukcí řadíme do skupiny nástrojů jednojazýčkových. Existenci nástrojů s jednoduchým plátkem dokládají archeologické nálezy zhruba 5 - 8 tisíc let před naším letopočtem z oblasti Asie a Egypta, pozdější nálezy se týkají oblastí Balkánu, Pobaltí a Jižní Ameriky. Za prapředchůdce dnešního nástroje můžeme považovat jednoduché píšťaly rozšířené v Egyptě pod názvem arghul, u islámských národů pak pod názvem zumara nebo zamr, dále litevský birbyn, tádžický a uzbecký balaban nebo sardinijský launedas. Všechny tyto nástroje měly výceméně shodný konstrukční model: tělo nástroje cylindrického vrtání s počtem 3 - 7 dírek a plátek vyříznutý do těla nástroje. Mezi těmito píšťalami můžeme rozlišovat konstrukce jednotrubicové nebo vícetrubicové. Například Staroegyptský arghul tvořily dvě píšťaly, na první z nich se dala hrát melodie o rozsahu zhruba jedné oktávy, druhá potom obstarávala monotonní burdonový doprovod. Konstrukčně nejzajímavějším byl sardinijský launedas, který se skládal ze tří píšťal - první dvě byly různě dlouhé a střídavě sloužily pro hru melodie, třetí, nejdelší píšťala pak plnila funkci doprovodu.

V Evropě se první nástroje tohoto typu objevují v Řecku, kde se vyskatovaly nástroje různých konstrukcí, pro které se obecně používal jednotný název aulos. I když se bohužel žádné nástroje té doby nedochovaly, většina historiků se shoduje na tom, že šlo ponejvíce o nástroje dvouplátkové, které se nejvíce blížily dnešnímu hoboji. Pravděpodpobně však zde existovaly i píšťaly cylindrického vrtání s jednoduchým plátkem, které přefukovaly do lichých alikvotních tónů. Na základě konstrukčních vlastností by se tento druh aulů nejvíce blížil klarinetu. Výroba těchto nástrojů dospěla do značně vysoké úrovně: některé nástroje s větším počtem dírek dovolovaly hru v různých tóninách a navíc bylo možno na dírky připevňovat nástavce v podobě trubiček, které prodlužovaly vzduchový sloupec a umožňovaly snížit ladění celé píšťaly.

Během středověku přežívají jednoplátkové nástroje víceméně na venkově, kde jejich jednoduchá konstrukce vyhovovala místním podmínkám. Rovněž fakt, že se o nástrojích tohoto druhu neobjevuje žádná zmínka v encyklopediích své doby nasvědčuje tomu, že jednoplátkové nástroje nebyly považovány za využitelné v tehdejší artificiální hudbě, stejně jako je možné, že skladatelé ani encyklopedisté nevěřili v perspektivu jejich dalšího vývoje. Výjimku tvoří jeden anonymní francouzský pramen z 12. století, který uvádí název chalumeau mající základ v řeckém kalamos skrze latinské calamus, což znamená plátek, a který implikuje obecné označení pro jednoplátkové píšťaly. Zde se dostáváme k nejvlastnějšímu předchůdci klarinetu, který měl pro jeho vznik zásadní význam. Chalumeau se svým vzhledem nejvíce podobal zobcové flétně a stejně jako flétny byl stavěn v několika modifikacích - od sopránového až po basový. Jeho rozsah nepřekračoval více jak jeden a půl oktávy, byl to tedy nástroj nepřefukující, který využíval jen svého základního rejstříku. Proto dnes spodní rejstřík klarinetu označujeme jako rejstřík šalmajový. Jeho repertoár byl spíše příležitostného rázu a často tvořil doplňkovou funkci ve složení barokního orchestru.


Zdroje:

HOEPRICH, Eric. The Clarinet. Yale University Press New Haven and London, 2008, ISBN 978-0-300-10282-6

KOUKAL, Bohumír. Historie a literatura klarinetu. Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži. Kroměříž 2007