Moderní interpretační techniky při hře na klarinet a basklarinet – 1. část

22.04.2020

Autor: doc. MgA. Vít Spilka,

Dílo: Série přednášek Moderní interpretační techniky

Jako další téma ze série mých přednášek jsem si vybral oblast moderní interpretace při hře na klarinet a basklarinet. V této souvislosti mne často napadla otázka proč se klarinet stal tak oblíbeným nástrojem u soudobých skladatelů a dosáhl poměrně velkého procenta podílu na provádění soudobé hudby? Jsou snad klarinetisté nějakou odlišnou sociální skupinou, která disponuje smyslem pro experiment, či snad soudobá hudba sama podněcuje jejich kreativitu? Možná i na této nadnesené úvaze bude trochu pravdy, ale když se nad tím vážněji zamyslím, připadá mi mnohem pravděpodobnější hypotéza mající základ v samotných vlastnostech nástroje: velký rozsah a barevná různorodost rejstříků, technická pohyblivost, stejně jako možnost velkých dynamických rozdílů ve všech polohách činí klarinet výrazově bohatým nástrojem, který ve spojení s novými interpretačními technikami vzniklými ponejvíce ve druhé polovině 20. století, se stává pro použití v soudobé hudbě mimořádně atraktivním. Právě o těchto nových výrazových možnostech bych rád pojednal nebo některé z nich konkrétně popsal. Jedna z prvně používaných technik je

Glissando

Před uplatněním glissanda v artificiální hudbě se tato technika objevuje v souvislosti s používáním klarinetu ve folklóru východních národů. Asi nejvíce ho využívá židovský klezmer, kde glissando tvoří dominantní součást ornamentiky a často je kombinováno s vibratem. Další poměrně rozšířené použití této techniky nacházíme v jazzu; skrze jeho vliv se glissando dostalo do vážné hudby: dobře známé je použití glissanda ve klarinetovém sóle samotného začátku Gershwinovy Rapsodie in Blue. Ve tvoření glissanda rozlišujeme dva způsoby - retný, který používá k tvorbě glissanda pouze rtů, a kombinovaný - zde se na výsledku kromě nátisku podílejí i prsty, které pozvolna odkrývají dírky a klapky. Právě kombinovaný způsob je nejvíce efektivní a zajišťuje společně se správným nácvikem nejvíce plynulý a zvukově vyrovnaný způsob hry glissanda. Efektivní nácvik glissanda je vhodné propojit s nácvikem hry na samostatnou hubičku s plátkem tak, že se snažíme na hubičku intonovat v rozdílných intervalech a postupně dosáhnout schopnosti zahrát na pouhou hubičku interval jedné oktávy. Tento způsob ideálně rozšiřuje nátiskovou flexibilitu včetně uvolnění brady a zapojení intenzívní dechové opory. Společně s tímto nácvikem cvičíme hru glissando nejprve jako chromatickou stupnici a postupně se snažíme uvolňovat nátisk tak, aby došlo k celkovému výraznému intonačnímu podladění a tím k celkovému slití intervalů do jednolitého zvyšování nebo snižování intonační hladiny. Jak bylo řečeno, výraznou roli v efektu slití půltónů nebo větších intervalů hrají rovněž prsty, které postupně odkrývají, či lépe řečeno "stírají" dírky tak, aby došlo k pozvolnému odkrývání nebo zakrývání. Zde lze použít rovněž dvou způsobů jak dírky odkrývat: buďto stírat dírky vzdalováním prstů od nástroje (prsty pravé ruky směrem doprava a levé směrem doleva) anebo naopak (prsty pravé ruky směrem doleva a levé směrem doprava). Druhý způsob, ačkoli se zdá být komplikovanějším, umožňuje ovládat hru glissando tím, že prsty zůstávají nad dírkami a mohou i po odkrytí zdvihem prstů ovlivňovat hru glissanda.

Dvojité staccato

Potřeba ovládání této techniky v soudobé interpretaci je nezastupitelná - schopnosti jazyka rychle repetovat i u těch nejtalentovanějších jedinců většinou nepřekračují tempový limit čtyř šestnáctin v tempu čtvrtka=140. Navíc už český romantický operní repertoár má pro ovládání této techniky velmi pádný důvod: předehra z opery Prodaná Nevěsta B. Smetany, kde řada dnešních dirigentů překračuje tempo půlová = 150 alla breve. Nácvik dvojitého staccata vyžaduje značnou trpělivost a ovládnutí této techniky i při intenzívním cvičení trvá většinou několik měsíců. Základním konceptem hry dvojitého staccata je použití střídání hlásek "t" a "k" (u některých metodik rovněž "d" a "g"). Metodicky lze doporučit nejprve ovládnutí dvojitého staccata v šalmajovém rejstříku a až poté cvičit "dvojitý jazyk" v přefouknutém rejstříku (podobně jako u začátečníků hry na klarinet), cvičit různé rytmy na jednom tónu nebo ve stupnicích, dbát důsledně na kvalitu zvuku při vyslovení hlásky "k", která v počáteční fázi nácviku právě zvuk značně deformuje, cvičit v takovém tempu, které zachovává kvalitu artikulace a nedochází ke zvukovému "štěkání" spolu s nežádoucím náběhem na zvukové kazy. Pro kvalitní hru dvojitého staccata je rovněž nutný výběr kvalitního plátku, upřednostnit nepatrně pevnější plátky a eliminovat zvláště starší plátky, které již ztrácí pružnost a neudrží při hře dvojitého staccata kvalitní zvukový koncept. Současně je potřeba co nejvíce věnovat pozornost koordinaci jazyka s prsty - dvojité staccato má často sklon k utíkání a následnému nesouladu prstů s jazykem. I z těchto důvodů je žádoucí cvičit dvojité staccato značně pomalu s cílem dosáhnout jeho kvality v rozdílných tempech.