Leoš Janáček - Moje město
Lektor: Mgr. Irena Rozsypalová
Autor: Leoš Janáček
Dílo: Moje město
Bylo to roku 1866.
Od Sv. Anny, nemocnice na Pekařské ulici, do kláštera králové bylo pochůzky sem a tam. Řádila cholera, pohřbů mnoho a my zpěváčci při nich. Klášterní náměstí se plnilo Prušáky. Jako černé roje kdyby tam padaly. A včera tu ještě byli "naši". Utíkali.
Strouha mlýnská od brány klášterní - v přilehlém stavení bydlíval tehdy Vincenc Brandl - lenivě a špinavě tekla a vbíhala pod můstek. Z Pekařské šlo se po můstku na Křížovou. U můstku kříž. Vozatajstvo zběsile ujíždělo a tu v náhlém zákrutě smýkl sebou a převrhl se vůz. Měchy vylítly a z roztržených se sypala káva. Úzký průsmyk zatarasení.
Té vřavy byl jsem svědkem.
Proti Sv. Anně krčil se malý domek. V prvém poschodí měl jedinké okno, v přízemí po schůdkách šlo se do krámku našeho ševce. Ach, bručal to byl k neuvěření: " A to spravovat? Opatky pryč, svršky jako křída, neměly se již čeho držet!" Za nemocnicí škola na "Lakenwiese" a za ní juchtovinou páchnoucí koželužna. Až sem jsme se v městě vyznali. Dále byli bychom už zabloudili.
Klučíkem už dospělým, chodíval jsem do "hodin" houslových a klavírních až na Hutterův rybník. Rybník? Močál a smetiště, podél něho dlouhé kaštanové stromořadí. Za ním v osamělém domě bydlela virtuoska Vilemína Normanová- Nerudová, moje učitelka.
A lužáneckých sadů jak by pro mne nebylo. A do Černých Polí? Tam byla úzkost dělnická. Bylo tehdy město neveliké .Na okrajině byly již městský hřbitov i hřbitov sv. Václava , "starý", i zábrdovický kostel i nemocnice Milosrdných. Alžbětinky byly již na samotě. Do Pisárek a na Žlutý kopec chodilo se jako na výlet. Člověk stačil schoditcelé město.
Napříč jím, od "dlouhého" mostu, přes Svratku na Vídeňku se klenul, skrz nádvoří Ypsilantti, přezdívali tak domu, na jehož bráně vytesán v kameni Turek se zkříženýma nohama.
Podél kuželny vzhůru k hadí studánce pod Františkovem, do ponuré a tmavé světnice jako sklep v čísle 7 Starobrněnskéulice běhal jsem den co den, když jsem již držel varhanickou školu. Sběhat jak sběhat. Ale zamilovat si to tehdejší město? A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.
Zmizel ve mně rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolesti, zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo. Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 18. Října 1918!
Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna.
Lidové noviny, 24. 12. 1927