Leoš Janáček - Moje město

14.05.2020

Lektor: Mgr. Irena Rozsypalová
Autor: Leoš Janáček
Dílo: Moje město

Bylo to roku 1866.

​Od Sv. Anny, nemocnice na Pekařské ulici, do kláštera králové bylo pochůzky sem a tam. Řádila cholera, pohřbů mnoho a my zpěváčci při nich. Klášterní náměstí se plnilo Prušáky. Jako černé roje kdyby tam padaly. A včera tu ještě byli "naši". Utíkali.

​Strouha mlýnská od brány klášterní - v přilehlém stavení bydlíval tehdy Vincenc Brandl - lenivě a špinavě tekla a vbíhala pod můstek. Z Pekařské šlo se po můstku na Křížovou. U můstku kříž. Vozatajstvo zběsile ujíždělo a tu v náhlém zákrutě smýkl sebou a převrhl se vůz. Měchy vylítly a z roztržených se sypala káva. Úzký průsmyk zatarasení.

Té vřavy byl jsem svědkem.

​Proti Sv. Anně krčil se malý domek. V prvém poschodí měl jedinké okno, v přízemí po schůdkách šlo se do krámku našeho ševce. Ach, bručal to byl k neuvěření: " A to spravovat? Opatky pryč, svršky jako křída, neměly se již čeho držet!" Za nemocnicí škola na "Lakenwiese" a za ní juchtovinou páchnoucí koželužna. Až sem jsme se v městě vyznali. Dále byli bychom už zabloudili.

​Klučíkem už dospělým, chodíval jsem do "hodin" houslových a klavírních až na Hutterův rybník. Rybník? Močál a smetiště, podél něho dlouhé kaštanové stromořadí. Za ním v osamělém domě bydlela virtuoska Vilemína Normanová- Nerudová, moje učitelka.

​A lužáneckých sadů jak by pro mne nebylo. A do Černých Polí? Tam byla úzkost dělnická. Bylo tehdy město neveliké .Na okrajině byly již městský hřbitov i hřbitov sv. Václava , "starý", i zábrdovický kostel i nemocnice Milosrdných. Alžbětinky byly již na samotě. Do Pisárek a na Žlutý kopec chodilo se jako na výlet. Člověk stačil schoditcelé město.

​Napříč jím, od "dlouhého" mostu, přes Svratku na Vídeňku se klenul, skrz nádvoří Ypsilantti, přezdívali tak domu, na jehož bráně vytesán v kameni Turek se zkříženýma nohama.

​Podél kuželny vzhůru k hadí studánce pod Františkovem, do ponuré a tmavé světnice jako sklep v čísle 7 Starobrněnskéulice běhal jsem den co den, když jsem již držel varhanickou školu. Sběhat jak sběhat. Ale zamilovat si to tehdejší město? A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.

​Zmizel ve mně rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolesti, zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo. Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 18. Října 1918!

​Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera králové, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna.

Lidové noviny, 24. 12. 1927