LADĚNÍ

23.03.2020

Autor: doc. MgA. Vít Spilka

Dílo: Fragment Bakalářské práce HAMU (2017) - PRÁCE DIRIGENTA V SEKCI DECHOVÝCH NÁSTROJŮ

LADĚNÍ

Přes značnou různorodost ladících systémů, zvláště v minulosti, dnes rozeznáváme tři hlavní směry: didymické (čisté nebo přirozené) ladění, pythagorejské ladění a temperované ladění.

Didymické (čisté nebo přirozené) ladění

Toto ladění je v principu odvozeno ze tří intervalů: čisté kvinty, čisté oktávy a velké tercie, která je přesně vyjádřena poměrem 5:4. Toto matematicko - akustické vyjádření formoval Hermann Helmholtz (1) ve své knize Die Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik, ve které definuje ladění durové stupnice v co nejjednodušších kmitočtových poměrech (2):

C          D           E            F            G             A           H             C

1         9/8        5/4        4/3         3/2          5/3        15/8          2

Sám Helmholtz na tomto systému trval a považoval ho za jediný správný. Později, v druhé linii svého výkladu uvažuje o vzniku tónového systému a vyslovuje názor, že výběr tónového systému se děje na základě konzonance souzvuků - akordů. (3) Z dnešního pohledu však vnímáme přirozené ladění jako systém, který formuje intonaci dle hudebního cítění hráče nebo zpěváka a flexibilně reaguje na spíše relativní intonaci zahrnující například v různé míře zaostřené citlivé tóny.

Pythagorejské ladění

Toto ladění, které bývá také nazýváno kvintové, se shoduje s didymickým laděním ve velké sekundě, kvartě a kvintě. Zásadní rozdíl (a vlastně opačný princip) pak nastává v ladění tercií a sext. K nejvýraznějším diferencím dochází v chápání intonačního směřování tercií: didymické ladění má velkou terciii výrazně níž, než je tomu v pythagorejského ladění a naopak malá tercie je v soustavě didymického ladění výrazně vyšší, než je tomu v sousatvě Pythagorově.

Temperované ladění

Toto ladění vzniklo naléhavou potřebou sjednotit ladění klávesových nástrojů hlavně pro možnost hrát ve stejné intonační kvalitě skladby nebo úseky skladeb ve vzdálenějších tóninách (viz Bachův Dobře temperovaný klavír). Termín temperované ladění je odvozen od latinského temperare = mírnit, krotit, změkčovat. Soustava vznikla přesným a rovnoměrným rozdělením oktávy na 12 stejných dílů. Znamená to tedy, že každý půltón je vyjádřen hodnotou 100 centů - jedna oktáva tedy obsahuje 1200 centů. K názornému srovnání všech tří výše uvedených systémů slouží obr. 1. 1 (4)

Využití ladících soustav pro práci v sekci dechových nástrojů

Znalost principů výše zmíněných ladících soustav může výrazně pomoci v situaci, kdy zní intonačně problematicky akordy dechové harmonie. I když se nedá kategoricky určit, která soustava je pro čistý zvuk dechových nástrojů nejvhodnější, je z praktických zkušeností zřejmé, že pokud hraje orchestr nebo komorní ansámbl bez klávesových nástrojů, pak se můžeme přiklánět k didymickému ladění (obzvláště při dolaďování durových a mollových tercií). Pokud je naopak součástí orchestru nebo souboru nástroj naladěný temperovaně, pak nezbývá, než vycházet z tohoto ladění a přizpůsobit intonační proporce tak, aby nebyly v rozporu s principy temperovaného ladění.

Obr. 1. 1 Srovnání přirozeného, pythagorejského a temperovaného ladění


1 Hermann Helmholtz (1821 - 1894), německý fyziolog, lékař, matematik a filosof, který se rovněž zabýval problematikou ladících systém

2 ZENKL, Luděk. Temperované a čisté ladění v evropské hudbě 19. a 20. století. Státní pedagogické nakladatelství. Praha 1971.

3 ZENKL str. 38 

4 ŠPELDA, Antonín. Hudební akustika. Státní pedagogické nakladatelství. Praha 1978.