KONSTRUKCE KLARINETU

14.04.2020

Autor: doc. MgA. Vít Spilka

Dílo: VÝVOJ KLARINETU A JEHO PŘEDCHŮDCŮ DO POČÁTKU 19. STOLETÍ

Jak vlastně vypadaly první klarinety z přelomu 17. a 18. století? Byly vyráběny ponejvíce ze zimostrázového dřeva (buxus), jehož bylo tehdy dostatek a bylo tedy poměrně levné. Jiné materiály byly méně časté: slonovina, ebonit, švestkové nebo hruškové dřevo. Klarinety se skládaly ze tří dílů - byla to hubička s výrazným podstavcem nahrazujícím dnešní soudek, střední díl, který měl dvě klapky a sedm dírek a konečně spodní díl spojený s ozvučníkem, na kterém byla jedna dírka. Na tyto klarinety se mohlo hrát oběma způsoby postavení rukou s hubičkou obrácenou plátkem nahoru - tento způsob hry se udržel až do počátku 19. století.

Velmi subtilní úzká hubička s dlouhým oknem, dlouhou dráhou a úzkým odklonem, na kterou se připevňoval poměrně úzký plátek motouzem, nás přiklání k tvrzení, že první klarinetisté byli vlastně hobojisté, kteří byli schopni střídat oba nástroje, a kteří požadovali konstrukční podobnost klarinetové hubičky a hobojového strojku. Důkazem pro toto tvrzení je fakt, že prvním interpretem klarinetových koncertů J. M. Moltera byl flétnista a hobojista kapely v Karlsruhe Johann Reusch. Hubičky se vyráběly nejčastěji z ebenového dřeva, mnohem řidčeji ze slonoviny a do značné míry podléhaly vlhkosti tím, že často praskaly, či jinak měnily své vlastnosti vlivem změn počasí.

Klapky klarinetu 18. století byly vyrobeny nejčastěji z plechu, někdy i ze stříbra a byly vsazeny do rozšířených dřevěných prstenců, které byly součástí těla nástroje. První dvě klapky - klapka a a klapka h1 byly ovládány palcem a ukazovákem té které ruky. Později, při stavbě tříklapkového klarinetu, byla klapka h1 umístěna na spodním díle nástroje a stala se klapkou pro nejspodnější tón rozsahu klarinetu - pro malé e. Tato klapka byla u nejstarších nástrojů ovládána pravým nebo levým palcem, později při ustálení postavení rukou - pravá dole, levá nahoře - došlo k přesunutí klapky na pozici pro ovládání levým malíkem.

Čtvrtou a pátou klapku přidal kolem roku 1770 český klarinetista Josef Beer, spolupracoval při tom s Braunschweigským nástrojařem Bertholdem Fritzem. Jednalo se o další významný posun ve zdokonalení konstrukce nástroje - přidáním klapek fis - cis2 a gis - dis2 byl vytvořen tzv. pětiklapkový nástroj, který bývá rovněž označován jako klasicistní klarinet. Na tyto nástroje hráli Josef Beer a Franz Tausch - první sóloví klarinetisté v dějinách - své klarinetové skladby, stejně jako koncerty Jana Václava a Karla Stamice. V roce 1791 přidává šestou klapku cis1 - gis2 pařížský klarinetista Xavier Lefévre a nezávisle na něm přidávají tuto klapku vídeňští klarinetisté Anton a Johann Stadlerové, známí interpreti Mozartových klarinetových děl a inspirátoři vzniku tzv. bassetovvého klarinetu. Rovněž vzhled klasicistního klarinetu oproti baroknímu doznal viditelných změn: klarinet se skládal z šesti dílů - hubičky, soudku, horního dílu, středního dílu, spodního dílu a ozvučníku. Tělo nástroje již nebylo tak bohatě lemováno ornamentálními kroužky, celkově se rozšířil ozvučník, který byl často zdoben slonovinou. 


Zdroje:

HOEPRICH, Eric. The Clarinet. Yale University Press New Haven and London, 2008, ISBN 978-0-300-10282-6

KOUKAL, Bohumír. Historie a literatura klarinetu. Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži. Kroměříž 2007