Duše místa, kde se právě nacházím

21.04.2020

Autor: Mgr. Irena Rozsypalová 

Dílo: Práce s textem

Nejen živé bytosti, ale i stromy, rostliny, věci a místa mají své duše. Mají historii, plní poslání, vysílají energii, probouzejí pocity, vybízejí k činnosti nebo nabádají k přemýšlení. Svou duši má i mé město, i čtvrť, ve které bydlím, i dům, kde je můj byt. V těchto dnech se celý svět zastavil. Život, na který jsme byli zvyklí, je najednou jiný. Opatrnější, tišší, pomalejší, pokornější, hlubší. Moje město nežije, ale dýchá zdmi svých starých klášterů, dýchá historickými památkami i novodobou architekturou, dýchají parky, sady i sochy, hluboce dýchají věže ztichlých kostelů. Moje město je krásné, i když je tiché, teď odpočívá, nabírá síly, uzdravuje se z hluku, ruchu a prachu.

Moje čtvrť náleží k širšímu centru a je chloubou města. Elegantní, vícepodlažní domy vytvořili významní architekti, stavitelé a mecenáši většinou ve velkorysém stylu. Nejedná se jen o řadové bytové domy, ale i monumentální bloky, školy, církevní stavby, či víceúčelové objekty. Většinu budov zdobí bohatě dekorovaná průčelí, věžičky, báně, štíty, sochy, sgrafity, štuky a tajuplné dvéře, mnohdy vedoucí do nově zřízených suterénních hospůdek, romantických kavárniček či malých obchůdků. Jak se měnil vkus tvůrců a požadavky doby, některé budovy naopak trochu provokují svou strohostí a nenápadností. Ve všech ulicích jsou stromy a předzahrádky. Ulice dnes mlčí, auta stojí, stromy kvetou, domy pomrkávají okny a ukrývají životy lidí.

Můj byt nezapře dobu svého vzniku přibližně před sto lety. Je prostorný, s vysokými stropy a okny s takovým výhledem, že plní funkci nádherných obrazů. Dvě okna vedou na východ, dvě na západ, takže slunce putuje během dne celým prostorem. Mým nejmilejším místem v bytě je ložnice s nábytkem po prarodičích, se svatební fotografií rodičů a s reprodukcí obrazu Madona z Veveří v dřevěném, ručně vyřezávaném rámu, nalezeném kdysi na babiččině půdě. Symbolickou ochranu předků potřebuji zvláště v nocích, kdy se ozývá praskání původních parket a starého nábytku. Těmito zvuky byt tajemně promlouvá a vyvolává pokoru a úctu k těm, kteří tu spávali a žili přede mnou.

Ranní kávu a večerní čaj si dopřávám na balkoně s dech beroucím výhledem. Směřuje do vnitrobloku, plného krásné zeleně a košatých stromů. V dálce, kdesi za střechami, tuším slavnou vilu s neslavným osudem svých majitelů, kousek vedle cítím místo, kde působil můj milovaný hudební génius, vidím vrchní patro budovy, kde jsem kdysi poznala svou velkou studentskou lásku a vzadu na horizontu se laškovně blýskají vzdálená sídliště. Vedle špičky mohutného smrku protíná prostor mezi nebem a zemí pět věží různých kostelů a ve výseku mezi střechami vysokých domů ční majestátně hrad. Všechna tato místa znějí harmonickým akordem, vysílají svá svědectví a vybízejí k zastavení a zamyšlení.

Představuji si život za okny sousedních domů, nejraději mám jedno okno s barevnými vitrážemi, které po setmění zvláštně přitahuje. Většinou bývá ze zahrad slyšet smích, z blízkých balkonů hovor, z dálky ruch města, z nebe zvuk letadel. V těchto dnech nic. Jen zpěv ptáků. Ticho a nebe. Hluboké, nekonečné nebe, měnící barvy od bílé, modré, přes žlutou, červenou až po šedou a černou. Slunce, oblaka, mraky, měsíc, hvězdy. Vzduch, voda, půda. Zvláštní pocit, vidět krásu, slyšet ticho, cítit, že věci a místa mají duši. Že byly, jsou a budou. A že potřebují soucit, naději a lásku. Stejně jako my lidé. Skláním se před tímto místem a děkuji za to, že tu mohu být.