ASPEKTY INSTRUMENTACE

02.04.2020

Autor: doc. MgA. Vít Spilka

Dílo: Fragment Bakalářské práce HAMU (2017) - PRÁCE DIRIGENTA V SEKCI DECHOVÝCH NÁSTROJŮ

Otázky instrumentačních zásahů a retuší

Jistě není třeba zmiňovat, že kvalitní instrumentace má velký vliv na celkový obraz hudebního díla a že právě instrumentace je velmi často jeden z hlavních faktorů, které vyjadřují konkrétní charakter díla (lyrický, dramatický, žertovný, tragický apod.). Obzvláště to platí v případě dechových nástrojů, které umožňují nepřeberné množství zvukových kombinací, z nichž některé jsou zvukově vděčné, jiné mohou být méně zdařilé. To platí dokonce do té míry, že když některé instrumentované partie nebo akordy dechové harmonie ladí dobře nebo méně dobře, může být způsobeno vhodnou či méně vhodnou instrumentací. I přes obtíže v některých instrumentovaných partiích (např. při příliš hutné instrumentaci, která může zvukově překrývat sólistu) je vždy velkou otázkou, zda má dirigent zvolit možnost (či spíše zda má vůbec právo), aby přistoupil k instrumentačním retuším. Je pravda, že značné množství skladeb zvláště romantického repertoáru sebou přináší obtížně hratelné partie dřevěných dechových nástrojů. Známé jsou např. nízko položené a značně obtížně hratelné partie 2. hoboje v mnoha skladbách A. Dvořáka a některých dílech B. Smetany. Ve své poměrně bohaté orchestrální praxi klarinetisty jsem se setkal např. s instrumentační retuší na samotném začátku "reje rusalek" Smetanovy Vltavy. Konkrétně se jedná o takt 181, kde je v partu 2. hoboje hluboké "des1",které je v požadované pianissimo dynamice velmi obtížně hratelné. V tomto místě proto někdy hobojové "des1" hraje 2. klarinet, pro něhož je nasazení i ovládnutí pianissimové dynamiky bezproblémové. Tento zásah je snad oprávněný u méně kvalitního orchestru, kdy nespolehlivé nasazení 2. hoboje může celkově negativně ovlivnit vyznění tohoto místa. Z pozice původní instrumentační představy skladatele však musím tuto úpravu odmítnout - zvuk hoboje je ve spodní poloze značně rozdílný oproti jeho vyššímu registru a má svou nezaměnitelnou charakteristiku - je temný, tajemný až hrozivý. Zvuk klarinetu na pomezí jeho spodní a střední polohy je oproti hoboji málo výrazný, téměř matný a zároveň až příliš kultivovaný na to, aby vyjádřil určitou přírodní náladu.Navíc toto "představení" jednotlivých rusalek začíná 2. a 1. fagotem, tedy nástojem, který je hoboji barevně i konstrukčně příbuznější. Klarinety "vplují" do dřevěné harmonie až o tři takty později (takt 184) a vytvoří tak efekt stmelení a změkčení zvuku, který najednou celkově projasní a uzavře výraz tohoto kouzelného místa. Zásahem do původní instrumentace celý efekt vstupu klarinetů zmizí, což je dle mého názoru škoda.

Obr. 4. 1  Bedřich Smetana: Symfonická báseň Vltava, takt 181 - 186

Případů instrumentačních retuší je v historii hudby samozřejmě celá řada a je skutečně otázkou svědomí a tvůrčí etiky, do jaké míry si je může dirigent dovolit (31). Dle mého názoru je lepší se všeobecně retuším vyvarovat, neboť pracujeme s materiálem autora, jeho barevnou představou a tím i záměry vyjádření konkrétního výrazu. Rád bych uvedl důkaz pro mé tvrzení: poměrně často uváděná Orchestrální suita z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky vytvořená Václavem Talichem zaznamenává množství instrumentačních změn, které byly pravděpodobně do partitury zaneseny s cílem zpřístupnit skladbu konvenčnějším způsobem instrumentace. Tyto změny však při vší úctě k Václavu Talichovi často až nesmyslně převracejí naruby Janáčkovu zvukovou představu. Např. v samotném začátku suity (úplný začátek opery) Talich pozměnil instrumentaci sčasovek ve dvaatřicetinách. V originále je hrají vyšší smyčce a hoboj, později i flétny a pikola, což zní velmi dramaticky a celkově je předznamenán celý děj tak, jak ho charakterizoval Milan Kundera ve své knize Můj Janáček jako "drásavou idylu". Talich pozměnil v tomto místě instrumentaci ve prospěch dřev, což změnilo celý charakter úvodní hudby: místo dramatismu zde slyšíme sice hravé, ale v této chvíli bizarní až ironické zvuky dřev, které evokují spíše parodii, frašku, nadsázku. V jiných místech (např. v Janáčkem skvěle stylizovanému svítání) dochází ke zhutnění instrumentace, která s blíží až ke zvuku Mahlerových symfonií. A právě proto, že je u Janáčka instrumentace jedna z originálních vlastností jeho kompozic, se jejím pozměněním tato originalita a tím i atraktivita skladby značně ztrácí.

Příklady instrumentačních řešení

Pro demonstraci různých instrumentačních řešení uvádím několik příkladů, které ukazují hlavní charaktery postupů používaných u dřevěných dechových nástrojů (32) (jak vhodných a zvukově vděčných, tak i méně vhodných a zvukově problematických). Součástí přílohy jsou rovněž charakteristické postupy instrumentace u Beethovena, skladatelů druhé poloviny 19. století a příklad instrumentační práce Stravinského. Zajímavý je rovněž příklad instrumentace vedoucí k vytvoření zvukově kontrastních barev: jasné a temné.

Obr. 4. 2  Čtyři varianty instrumentace akordů v párech:

Obr. 4. 3  Příklady vhodných a méně vhodných řešení instrumentace v párech:

Obr. 4. 4  Příklady instrumentování akordů po jednom nástroji: 

Obr. 4. 5  Typické instrumentační rozmístění hlasů v Beethovenových dílech:

Obr. 4. 6  Typické instrumentační rozmístění hlasů v hudbě druhé poloviny 19. století:

Obr. 4. 7 Typické instrumentační rozmístění hlasů v dílech I. Stravinského:

Obr. 4. 8 Instrumentační rozmístění hlasů pro vyjádření kontrastních barev:


31 Snad nejznámějším a často diskutovaným problémem v této oblasti jsou instrumentační retuše Karla Kovařovice v Janáčkově opeře Její pastorkyňa, které byly realizovány při prvním provedení opery v Národním divadle v roce 1916. Tyto retuše byly Janáčkem odsouhlaseny, údajně se na nich podílel i sám skladatel. Dnes se většina historiků přiklání k názoru, že Janáček s nimi nakonec souhlasil, aby již nic nestálo v cestě provedení opery v Národním divadle, o což usiloval celých 12 let. Je otázkou, do jaké míry instrumentační retuše opeře pomohly, či uškodily. Z dnešního pohledu víme, že drsnější, do jisté míry až expresionistická instrumentace, byla součástí Janáčkova hudebního vyjadřování, tudíž byla spíše záměrem než nedostatkem. Na druhé straně je zřejmé, že instrumentace pozdějších Janáčkových oper Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky je plnější a měkčí, než je tomu u Její pastorkyně.

32 Zdroj obr. 4. 2 - 4. 8: ADLER, str. 253 - 255